Martin Potůček

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma
Home Vystoupení v médiích Popularizační články Jak daleko dohlédne příští vláda?

Jak daleko dohlédne příští vláda?

Email Tisk PDF

Hospodářské noviny, 28.5. 2002

Doba před volbami vybízí k ohlédnutí. Nutí i k hledání úkolů pro novou vládu. Podíl občanů, kteří jsou spokojeni s celkovou situací země, roste pozvolna, ale vytrvale. Nespokojenců ubývá. Většina z nás si tedy dokázala nalézt cestu i perspektivu v nových poměrech. Konečně jsme, zdá se, překonali šoky a traumata prvních let transformace.

 

Země působí na první pohled uspořádaným dojmem. Je atraktivní pro investory. Měně nehrozí zhroucení - spíše naopak. Lidé vydělávají víc než dříve. Stát funguje. Na rozdíl od některých sousedů je struktura politických stran přehledná a stabilizovaná (pro někoho až příliš). Před několika lety se dokonce zastavil polistopadový růst kriminality a počet trestných činů začal klesat. Snad největší posun představuje rychlé prodlužování střední délky života. Přes rozkolísání dané diskusí o odsunu Němců po druhé světové válce je zahraničněpolitická pozice země pevná. Vrcholí přípravy a blíží se i pravděpodobné datum vstupu do Evropské unie. A i když se nezaměstnanost ustálila na hladině něco málo pod devět procent, je to úroveň, která jen více méně kopíruje situaci sousedů, Rakouska a Německa.

Můžeme být spokojeni? To by bylo zpozdilé. Ekonom Jan Švejnar tvrdí, že hrubý domácí produkt země by mohl růst dvakrát rychleji než nyní, kolem osmi procent ročně. Odpovídá-li jeho odhad skutečným možnostem země, pak republika nedostatečně využívá rozvojové potenciály. Proč? Uchýlili-li jsme se v prvních letech transformace z nouze k "ručnímu řízení", čeká nás nyní úkol řádově náročnější: Vést zemi tak, aby byla dobře připravena na úkoly, které v plné naléhavosti vyvstanou za deset dvacet nebo třicet let. Vyvstává potřeba řešit úkoly strategické povahy. Hodně bude záležet na tom, zda a jak zareaguje na tuto výzvu budoucí vláda. Ať bude složena jakkoli, nebude mít snadné rozhodování. Voliči ji budou hodnotit hlavně podle toho, jak se zhostí problémů pociťovaných tady a teď. Její odpovědnost a prozíravost by však měly přesáhnout horizont volebního období.

Největší dluh mají dosavadní vlády ve vytváření příznivých podmínek pro reprodukci populace. Vymírá-li národ, něco není v pořádku. A dětí se rodí tak málo, že by nás za padesát let bylo už o čtvrtinu méně, než dnes. Sklon některých mladých lidí mít jen jedno dítě (nebo nemít žádné) prozrazuje, že orientace na vysokou spotřebu a nerušenou profesní kariéru staví do pozadí "tradičnější" prorodinné životní strategie.

Je to typická situace černého pasažéra: Já si budu užívat - o děti ať se stará někdo jiný (hloupější). Co je mi do toho, že se tím sníží jeho životní standard a omezí možnost pracovního uplatnění. Proč mě má zajímat, že to budou jeho děti, které jednou budou platit daně a příspěvky na zdravotní a sociální pojištění, z nichž mně bude ve stáří hrazena zdravotní péče a důchod. Stát, který nebude schopen aspoň částečně kompenzovat "těm hloupějším" náklady jejich ušlých příležitostí, si pod sebou podřezává větev. Potřebujeme promyšlenou, robustní populační a rodinnou politiku. Odpovědnost za přivedení dětí na svět a péči o ně nemůže zůstat jen na rodičích.

S tím souvisí i perverzní nastavení bytové politiky: Pomáhá (nastavením hypoték, povahou stavebního spoření i způsobem, kterým je podporována obecní bytová výstavba) nejvíce bohatým. Nedostatek dostupného bydlení pro mladé komplikuje životní starty početných ročníků ve věku, kdy mohou zakládat rodiny.

Nedojde-li v populační, rodinné a bytové politice k rychlému pozitivnímu obratu, nebude jiné cesty, než se smířit s nutností náročného, politicky riskantního, do výsledku nejistého začlenění miliónů imigrantů z kulturně, jazykově i nábožensky odlišných zemí do naší společnosti. S negativními dlouhodobými důsledky takového řešení zápolí Nizozemsko, Francie i jiné země.

Odpověď je prostá: Poněvadž se menšinové vládě nepodařilo prosadit svoji představu takové reformy. Pro velmi protichůdná stanoviska různých politických stran nedošlo ani ke konsenzu pro tento účel v Parlamentu ustavené pracovní skupiny. Před několika lety tolik vychvalovaný a mezinárodními organizacemi doporučovaný systém povinného pojištění u soukromých penzijních fondů má dnes více kritiků než zastánců. Chile ho zavedlo jako první. Dodnes je tam 48 procent zaměstnanců nepojištěných a stát musí vynakládat značné částky na penze těch občanů, kteří se nedokázali pojistit nebo jimž soukromé fondy vyměřily penze nižší než životní minimum. Ve světě se dnes diskutují - a leckde i zavádějí - vyváženější a bezpečnější řešení.

Penzijní reformu, na níž by se dokázaly shodnout hlavní politické síly, je třeba přijmout a začít realizovat už v průběhu funkčního období budoucí vlády, přestože disproporce, k nimž by vedlo zachování současného stavu, by se naplno projevily až po jeho skončení.

 

Konzultační hodiny

Ke konzultacím u prof. Martina Potůčka se laskavě přihlašujte na adrese http://terms.fsv.cuni.cz.

Přihláška k odebírání aktualit

How many eyes has a typical person? (ex: 1)
Jméno:
Email: